Skřítci Čítci: října 2010

Je přesně půlnoc. Začíná nový den. Ležím ve vaně a říkám si, jestli už dneska konečně porodím. Kontrakce trvají přesně týden a večer vždycky přestanou. Auu. Teď už to docela bolelo. Nasazuji hluboký jógový dech a v duchu děkuji Veronice, která mě ho naučila. Dostávám se do pohody. Kontrakce sílí, ale já se paradoxně cítím líp a líp. Po pravdě: užívám si to. Náhle mi bleskne hlavou, že už to asi fakt bude. Čekám své druhé dítě, ale něco takového zažívám poprvé. U prvního porodu nebyly žádné pocity, jen příkazy personálu nemocnice. "Ne ne ne, soustřeď se! Musíš se rozhodnout," říkám sama sobě nahlas. Buď zavolám své porodní asistentce a porodím doma nebo pojedu do porodnice. Obě varianty mám od začátku těhotenství v hlavě. Ví o nich i celá moje rodina. Pravda, ne všichni to dokázali přijmout. "Kruci, už se rozhodni!" Volám na muže, abychom společně změřili kontrakce. Lehám si do postele a odpočítáváme čas mezi kontrakcemi. Čas se rychle zkracuje. Chytá mě křeč ho nohy a úplně mě to rozhazuje. Přestávám ovládat bolest a ta si mě podmaňuje. Křičím. Mezi kontrakcemi se rozhodujeme: jedeme do porodnice. Do půl hodiny určitě porodím. Porodní asistentka to nemůže stihnout. Do porodnice to máme podle několika kontrolních jízd přesně 14 minut. Bereme tašku a nasedáme do auta. Manžel zapíná topení na plno, což se později ukázalo jako velmi prozíravé. "Sakra! Nemáme foťák," slyším říkat muže. Zrovna ale něco hodně nahlas křičím, a tak nezvládám oponovat, že ho není třeba. Vracíme se pro foťák. 00:20. Druhý start. Sedím vzadu na sedačce a koukám se přes kufr auta ven, abych vědela, jak daleko už jsme. Cestou proklínám železniční přejezdy. Při skoku přes 3. praskne voda a já cítím hlavičku. Křičím na muže: "Hlavička!!!" Ten přidá, ve snaze těch posledních pár minut do porodnice dohnat. Pokouším se zakřičet důrazněji. Auto zastavuje, muž vytáčí 155 a chytá naše dítě. 00:30. Všechno se zdá tak strašně zpomalené. Slyším, jak dispečerka na telefonu říká: "Vidíte hlavičku? To je dobře, teď půjdou pomalu ramínka ...". Muž ji přerušuje: "Už je venku!". Miminko pláče, odsaji mu nosánek a zabalím ho do ručníků do porodnice a mé mikiny. Zaplavuje mě pocit štěstí. Mé druhé dítě. Hledáme po autě lékárničku a něco na podvázání pupečníku. Přijíždí záchranka. Vytahují svoje profi hračky a pupečník ošetřují sami. Jedeme do porodnice. Osazenstvo záchranky v našem autě. Všichni jsou hrozně milí. Jsme v nemocnici. Uvědomím si, že vlastně nevím, jestli se nám narodil kluk nebo holka. Prosím sestru, aby se podívala. Od této chvíle je to naše malá holčička. Je v pořádku. Přichází doktorka, která "rodila" i mé první dítě. Tahá za šňůru, aby ze mě dostala placentu. Proč? Je mi to nepříjemné. Bráním se, že zatlačím sama. Přichází dětská doktorka a sděluje mi, že podá miminku preventivně antibiotika, protože se narodilo v nesterilním prostředím. Proč? Odmítám. Mladá doktorka se na me vyplašeně podívá a volá na pomoc primařku. "Nojo, tak zítra uděláme testy, jestli je to potřeba". Ty později ukazují, že jich třeba není. Po ranní vizitě si mě bere stranou další lékař a znovu mi vysvětluje, že antibiotika dávají standardně, když se dítě narodi mimo porodnici, ale že konečné rozhodnutí je na mě. Rozhoduji se pro jejich nepodání. Doktor špatně skrývá naštvání. Celá kauza už mi připadá trochu směsná. V tu chvíli netuším, že z porodnice odejdeme dřív, protože se podobných epizodek odehraje ještě několik. Když mi ale lékař brání pořídit si kopie ze zdravotní dokumentace pro naši dětskou lékařku, odcházíme i s dcerou domů. Necítím se tu dobře. Vím na co mám nárok a překvapuje mne, že nevědí "oni". Lékaři jsou z toho evidentně rozladěni. "Proč jste taková nepřizpůsobivá?" Podepisujeme několik reversů a jdeme. Nakonec lituji, že jsem nerodila doma.